Klapačky, řehtačky

Od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty chodívali chlapci „vrkáči“ (někde i děvčata) ve skupině po vesnicích s řehtačkami, klapačkami a hrkačkami, při každém klekání – časně ráno, v poledne a večer. Jejich obchůzky končily na Bílou sobotu, kdy obcházeli domy, říkali básničky o Jidášovi. Někde dostali kapesné, někde něco dobrého. Rámusem, který vydávali, nahrazovali zvony, které tyto dny nezvonily.
Pověst praví, že na Zelený čtvrtek po odeznění modlitby Sláva na výsostech Bohu, zvony umlkají a odlétají do Říma pro požehnání svatého otce. Letí zcela tiše, první ty nejstarší, které znají cestu, na konci malé, aby se neztratily. Průvod uzavírají Zikmund z chrámu svatého Víta a Marie z Týnského chrámu – veliké české zvony, které již po léta slouží jako stráž.
Když zvony doletí, papež jim požehná za věrné služby církvi a zvony letí zpět. Na Bílou sobotu po Gloria se vrátí a zvoní: „Byl jsem tam! Byl jsem tam!“ Toto zvonění má prý kouzelnou moc – když hospodyně při tomto zvonění zamete dům, nebudou se v něm po celý rok držet švábi; pokud se při něm člověk umyje v pramenité vodě, bude celý rok zdráv; ovocnými stromy v zahradě se má zatřást, aby se probudily, a rovněž postříkat vodou (nebo potřít čerstvě zadělaným těstem), což jim prý na celý rok dodá sílu.